Antisemitismem chápeme nepřátelské chování či předpojatost vůči Židům. Pro pochopení této problematiky pojďme až ad fontes literárních děl antických autorů, protože tak se nejenom dozvíme více o charakteru antisemitismu z jeho historického hlediska, ale najdeme pravděpodobně odpověď i na antisemitské chování v současnosti.

Antisemitismus je téměř tak starý jako trvání existence židovského národa. Dokazují to i antičtí autoři; uvedu citát Petronia, který neváhal označit Židy jako ty, kteří uctívají prase:

Začnu hned několika otázkami, které čekají na své zodpovězení. Proč dochází ke konfliktu islámu a nás nemuslimů právě dnes? Proč v současnosti dochází ke střetu civilizací? Proč se islámský fundamentalismus objevil až po íránské revoluci v roce 1979?

Fareed Zakaria podává své vysvětlení: „Problém jednoznačných prohlášení o ‘podstatě islámu’ spočívá v tom, že islám stejně jako jiná náboženství není tím, co stojí v knihách, ale tím, co z něj udělají lidé. Pusťme z hlavy chvástání fundamentalistů jichž je menšina. Většina muslimů ve svém každodenním životě vůbec nevnímá svou víru jako opravdu protizápadní a protimoderní.“

Podle Zakarii leží hlavní problém na Blízkém východě, nikoliv v celém islámské světě. V Iránu, Egyptě, Sýrii, Iráku, na západním břehu Jordánu existují diktatury v různě obměněných podobách. Právě v regionu Blízkého východu je silná tradice spalovačů vlajek, zuřivých mulláhů a sebevražedných atentátníků.

Jako jeden ze zásadních problémů krize v arabském světě vidí Zakaria jejich bohatství, nikoliv bídu! Pro jasnou ilustraci předchozího tvrzení uvedu Egypt. Egypt je malým, avšak významným vývozcem ropy a plynu, dále vydělává 2 miliardy dolarů ročně na tranzitních poplatcích za lodě proplouvající Suezským průplavem. Nadto dostává každý rok 2,2 miliardy dolarů pomoci od Spojených států. Egyptská komunita pracující v zahraničí je rovněž nezanedbatelným zdrojem finančního pramene, který směřuje do Egypta.

Takto snadno vydělané peníze neprospívají hospodářské ani politické modernizaci země. Ve svém důsledku „nezasloužený příjem“ zbavuje vládu nutnosti vybírat daně od svých občanů a na oplátku jim poskytovat odpovědnou vládu, která by hájila jejich zájmy. Režimy na Blízkém východě toho od svých občanů v tomto smyslu vyžadují málo, ale na oplátku toho stejně tak málo svým občanům nabízejí. Vlády těchto režimů jsou tak nevykazatelné vůči svým občanům.

Proč právě fundamentalismus, proč právě radikalismus? Protože fundamentalismus zve, ba se přímo podbízí k účasti na dění své země. Tam, kde selhala politika, která mužům přiřadila „roli“ pouhopouhých diváků v politickém dění, islámský fundamentalismus poskytuje možnost odporu vůči nepříznivé životní situaci a to ať už své osobní, nebo své země. Arabský svět nemá svobodu slova v našem slova smyslu, nejsou tam možné televizní debaty, jaké vedeme například v televizním pořadu „Otázky Václava Moravce.“ Posledním svobodným útočištěm, kde se v arabském světě probírá politika, tak zůstala už natrvalo mešita.

Mešita, je také jediná instituce v muslimském světě, která nemůže být zakázána! Z těchto důvodů se „rekrutuje“ politická opozice právě v mešitách a také jenom tam, v prostorách mešity, probíhají plamenné diskuze. Žel, právě kombinace náboženství a politiky není zrovna tou nejideálnější možností kterak hledat východiska z palčivých problémů své země, jak se následně ukázalo.

Dále, fundamentalistické organizace se na Blízkém východě angažují v sociální práci. Například sympatie mezi prostými Libanonci teroristická organizace Hizballah získala mimo jiné i tím, že podporuje sociální služby, lékařskou asistenci, poradenství, nebo dočasné ubytování.

„Pokud chceme pochopit tak závratný vzestup islámského fundamentalismu a existuje-li nějaká příčina, proč tomu tak je, pak je to úplné selhání politických institucí v arabském světě,“ píše Zakaria. Je to jako se spojitými nádobami, čím je větší absence zdravého politického prostředí v jednotlivých arabských státech, tím více se do takového prostoru politické bezmoci „tlačí“ fundamentalistická islámská hnutí.

V sunitském světě islámu je navíc vzestup fundamentalismu urychlován elitářstvím některých sunnitských autorit. Ve středověku bylo neformálně dohodnuto, že kritizovat, kdo je a kdo není správný muslim mohou jenom ulamové, členové učenecké a klerikální komunity. V současnosti jsou to fanatičtí fundamentalističtí myslitelé, kteří nahlas a bez uzardění vynášejí své soudy o tom, jak má vypadat správný muslim. Ve skutečnosti ale exkomunikují všechny, jejichž pojetí islámu se liší od toho jejich.

Takové přístup pochopitelně nahání strach nejenom nám, Evropanům, ale podobně i umírněným muslimům. Nikdo si pak netroufne kritizovat fanatismus fundamentalistů kvůli oprávněné obavě o svou vlastní bezpečnosti. Podle Fareeda Zakarie by pomohla islámu podobná reforma, jaká proběhla v křesťanství ve smyslu středověké křesťanské reformace. Je tady ale dosti závažný problém, který celou věc více než problematizuje.

Martin Luther ve svých 95 tezích kritizuje učení katolické církve a přichází se svými východisky, se svým řešením. Jenomže katolická církev je rozvětvená organizace s pevně daným uspořádáním s její „statickou“ hierarchií kněží a papežem stojícím v jejím čele. Islámu je podobný „model“ uspořádání cizí, jakási pevně daná struktura, v čemž vidí Zakaria určitou překážku k možné budoucí reformě islámu. Ačkoliv iránský model islámu vytvořil cosi, co se vzdáleně zdá podobné křesťanskému uspořádání katolické církve. Ve své knize Zakaria vyslovuje překvapující názor, že je pravděpodobně potřeba, aby se islám „transformoval“ ve svém uskupení na způsob křesťanské hierarchie.

Takové pojetí islámu by snad bylo možné reformovat.

Sdílel jsem se určitou částí myšlenek kapitoly věnovanému islámu z knihy „Budoucnost svobody“ od autora Fareeda Zakarie. Doporučuji vám, čtenáři, tuto knihu přinejmenším k seznámení.

poznámky:

1. Zakaria, Fareed. Budoucnost svobody. Praha: Academia, 2005.

Hebrejské slovo, jenž vyslovila Jobova manželka, je slovo ברך [barech], což je přeloženo jako „zlořeč“, ale už latinská Vulgáta překládá ono hebrejské slovo ברך [barech] latinským slovem „benedic.“ Celá pasáž zní v latině „benedic Deo“. Přeloženo z latinského textu to, ale pro změnu znamená – „dobře mluv o Bohu, chval Boha, žehnej, dobrořeč Bohu“ [1] Řecká Septuaginta, LXX se raději rozhodla problému vyhnout úplně: „αλλα ειπον τι ρημα εις κυριον“ – což se z řečtiny dá přeložit následovně: „mluv slovo k Hospodinu“ .

Tady můžeme zvolnit v našem „úprku“ a zrekapitulovat, kolika možnostmi se dá přeložit pasáž z biblické knihy Job 2:9, přesněji imperativ slovesa ברך [barech]:

1. zlořeč – to je tradiční překlad snad ve všech Biblích
2. žehnej – tak se to pokusily přeložit alespoň některé Bible, určitě je to čtení ve Vulgátě
3. mluv slovo k Hospodinu – tak se pokusila o překlad Septuaginta

Nejdříve si zodpovíme, proč je hebrejské slovo ברך [barech] [2] možné přeložit takovou spoustou možností, variant – často protikladných. Posléze se pokusím uvést závěry článku do souvislosti s naším praktickým životem.

Proč je tady možnost tolikerého překladu? Když jsem nahlédl do slovníku, dozvěděl jsem se, že slovo ברך [barech] je v tomto konkrétním případě eufemismus. [3] Pro zlořečení, prokletí bývá obvykle v hebrejštině užito jiné slovo. [4]

V tomto případě měl asi pisatel knihy Job strach napsat výraz označující prokletí, zlořečení vůči Bohu! Tak tam užil jiný výraz s původně opačným významem. Je tady ještě jedna možnost výkladu této lingvistické záhady. Pisatel knihy Job užívá slovo ברך [barech] s možnostmi překladu žehnat, zlořečit zcela záměrně, zcela úmyslně! Proč by to dělal, proč by si dával takovou práci? Domnívám se, a je to můj názor, že svatopisec chtěl tímto způsobem zdůraznit pomatenost manželky Joba, zřejmě chtěl zdůraznit její nepochopení a bláhovost.

A tady jsme u druhé části článku, která má slibovat praktický rámec slova z biblické knihy Job 2:7. Jobova žena, která není ve Svatých textech Bible ani uvedena jménem, se naprosto neorientuje v duchovní situaci svého manžela Joba. Jobova manželka mu radí zlořeč, žehnej! Pisatel biblické knihy Job nám možná tímto způsobem chce naznačit, že Jobova manželka byla tak duchovně „dezorientovaná“, že by stejně vůbec nepomohla svému muži, ať už by řekla cokoliv.

A v tom je základní poučení, základní pravda, ke které jsem směřoval. My nemůžeme porozumět zcela jasně lidskému neštěstí, lidskému utrpení druhého člověka a proto mu nemůžeme pomoci ani konkrétní radou! Možná to znáte sami, sousedům zemřela dcera. Soused za mnou přišel a ptá se mě, „vy jste věřící člověk, proč moje dcera zemřela tak mladá, proč to Bůh dopustil“ A moje odpověď, jakkoliv by byla teologicky, psychologicky (a já nevím jak ještě…) fundovaná, by byla jenom pouhé bláhové tlachání. Proč? Protože neznám dopodrobna Boží záměr; já nemám na „nebeskou telefonní ústřednu“ spojení, abych tam zavolal a zeptal se: „Nevíte, proč zemřela dcera mých sousedů?“ S tím úmrtím sousedovic dcery to byl můj smyšlený příklad. Přestože nemůžeme pomoci radou, tak alespoň můžeme vyjádřit naši účast, vyjádřit naše soucítění.

K fenoménu שואה šoa, domnívám se, že nemohu jakkoliv vysvětlit שואה šoa. Pokud nechci vypadat jako bláhový hlupák, potom ani שואה šoa vysvětlit nelze, myslím tím z náboženského hlediska. Byla to taková hrůza, že i po více než 60 letech od konce 2. světové války, se systematické vyhlazování židů nedá nijak rozumově pochopit, natož vysvětlit. Diskutovat o šoa, z naší lidské perspektivy snad ještě mohu, ale pokusit se o nějaké „kosmologické“ vysvětlení není možné z jednoho prostého důvodu, já vidím šoa pouze z naší perspektivy, nikoliv z té Boží. Pokud bych se pokusil nějakým způsobem soudit Boha, potom se mé bláhové tlachání bude jevit jako rada Jobovy ženy svému muži – žehnej, zlořeč Jobe.

Při všemožném lidském trápení, při všemožném lidském neštěstí nám není dáno nahlédnout na celé dění z Boží perspektivy. Výjimkou, snad, je příběh trpitele Joba. Bezpochyby je שואה šoa citlivé téma našich židovských spoluobčanů. Vidím naprosto hloupé vysvětlovat שואה šoa jako nějaký Boží soud nad židovským národem. Osobně chápu jako neúctu k mrtvým ty snahy, které se dokonce pokouší systematické vyhlazování židů zpochybnit, nebo jinak zlehčit. Domnívám se, že chování popíračů šoa je inspirováno „stejným duchem“, jako zločiny, které byly proti židům za 2. světové války spáchány.

Při jedné ze svých přednášek zmínil Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze, že je vhodnější pro systematické vyhlazování židů nevolit termín holokaust, nýbrž שואה šoa. Termín holokaust je původně řecké slovo ὁλοκαυστον – česky zápalná oběť, respektive celopal, což je označení pro náboženskou obětinu, která se celá spálí. [5] Autorem slova „holokaust“ je Elie Wiesel, který slovo holokaust poprvé použil ve svém románu Noc. Židé preferují biblický výraz שואה šoa, což znamená zpustošení, zmar [6,7] Otázkou totiž zůstává, pokud by systematické vyhlazování židů bylo pochopeno ve smyslu holokaustu tedy ve smyslu oběti, kdo potom obětoval a komu se obětovalo…

Podobně jako s 11. září 2001, kdy letadla řízená teroristy, narazila do obou věží Světového obchodního střediska. Jak mohu okomentovat tuto událost, tento teroristický čin? Byl to snad nějaký Boží soud, což je argumentace některých, nebo jak to vlastně mohu pochopit a následně vysvětlit z celkové „kosmologické“ perspektivy? Nemohu to pochopit, ani vysvětlit nijak, protože mi není dovoleno nahlédnout do celého dění z Boží perspektivy. Co však mohu, co mně zbývá, je modlitba, aby se podobné hrůzy, a to ať už שואה šoa, nebo jakékoliv teroristické činy nikdy více neopakovaly.

My nejenomže nemůžeme pochopit zcela jasně neštěstí, utrpení jednotlivce, ale stejně tak i nemůžeme pochopit bolest celého národa. Moudřejší tedy bude, pokud nebudeme vynášet svůj osobní soud, kde hledat příčinu lidského utrpení, lidského neštěstí, čímž se vyvarujeme případného omylu ve svých závěrech.

poznámky:

1. Josef M. Pražák, František Novotný, Josef Sedláček. LATINSKO-ČESKÝ SLOVNÍK. Praha: SPN, 1955.
2. ברך [barech] je imperativ od slovesné třídy piel; hlavní význam kořene ברך je žehnat.
3. Eufemismus je nahrazení výrazu drsného nebo označujícího nepříjemné představy, jevy nebo děje výrazem zjemňujícím. Eufemismy jsou ustálené například: odešel navždy místo zemřel.
4. Například: „Ale král odvětil: Co je vám do mých záležitostí, synové Serújini? On zlořečí, protože mu Hospodin řekl: »Zlořeč Davidovi!« …“ (2 Samuelova 16:10) V tomto textu je zlořečení odvozeno od hebrejského slovního kořene – קלל
5. Vysvětlení je například v biblické knize Levitikus 6:16
6. Například zde – Job 30:3, Žalm 35:8 a Izaiáš 47:11
7. http://cs.wikipedia.org/wiki/Holocaust

K jídlu dostávali vězňové v Osvětimi naběračku polévky s kusem chleba. Byla to teplá, odporně páchnoucí voda. Dostávali ji v kotlících, které se vyplachovaly jen studenou vodou. Není divu, že pak téměř neustále trpěli průjmy. Latrína byla otřesná. Toaletní papír chyběl. Smělo se na ni jen ráno před snídaní a pak až večer po apelu. Nemocní tedy používali kotle i jinak. (káleli do něj, pokud to někdo nepochopil) A pak je zase opláchli jen studenou vodou. [1]

Proč jsem si zvolil takový nadpis pro svůj článek? Protože se pokusím společně s vámi, vážení čtenáři, nahlédnout do charakteru židovské duše. Když končila druhá světová válka, tak si mnozí Židé navracejíce se do svých domovů slibovali, že na tohle nesmí nikdy zapomenout a také musí udělat vše pro to, aby se nic podobného nikdy neopakovalo.

Charakterem, náturou židovského národa je tedy nezapomenout a vyvodit ze své paměti odpovídající závěry. Myšlenka kolektivní paměti národa není nic převratně nového. Již v 2. knize Mojžíšově je psáno: „… a ty abys mohl vypravovat svým synům i vnukům o tom, co jsem v Egyptě dokázal, i o znameních, která jsem mezi nimi udělal, ať víte, že já jsem Hospodin.“ (Bible, Exodus 10:2)

Připomínání minulých událostí, připomínání odchodu z Egypta a celého božího jednání, je zaznamenáno v 2. knize Mojžíšově, v knize pod příznačným názvem Exodus tj. odchod. Domnívám se, že tento charakter židovského národa je oněmi pomyslnými „několika větami“ jak čelit nepřízni osudu, nepřízni národů.

Úzkostlivé lpění Židů na své vlastní historii takříkajíc zpřítomňuje minulost; takže ještě teď Židé slyší křik egyptských poháněčů, nutících Izraelity k výrobě cihel, ale také radost Izraelitů při odchodu z Egypta. V noci lze skoro zaslechnout tklivý nářek dětí Izraele v babylonském exilu, ale také výkřiky radosti při obnově chrámu Hospodinova. Je téměř slyšet pláč a sténání těch, kteří přežili po pogromu v Dněpropetrovsku, stejně jako výkřiky radosti nad vznikem svého státu, státu Izraele.

Židovské sepjetí se svou historií je oním pomyslným 11. přikázáním desatera, přikazujícím přežít. Myslím si, že i sekulární Židé, kteří mají k náboženství spíše vlažný vztah, si existenci onoho 11. přikázání plně uvědomují. Jiří Beneš kdysi Žida připodobnil k člověku, který putuje zády k budoucnosti, otočený čelem k minulosti. K budoucnosti, která je neznámá, zastřená, nepřátelská putuje Žid pozpátku. [2]

Pro dotvrzení výše řečeného nechť mi poslouží osud jistého židovského křesťana. Tento člověk žije v současné době v Americe. Hned po válce se tam odstěhoval a první věcí, kterou učinil v nové vlasti, bylo, že si sehnal obraz Adolfa Hitlera, který posléze přibil nad dveře svého kostela. Když se nás studentů ptali na hodině filosofie, co tomu říkáme, tak jsem reagoval asi následovně: „hrůza, proč to udělal, on se snad zbláznil, ne?“

Ale to je přesně židovská mentalita, nezapomenout! Připomínat, co jsem prožil, čemu jsem čelil a udělat vše, abych tomu mohl napříště zabránit! Nezapomenout na nepřízeň národů, na nepřízeň osudu. Nezapomenout, to je první část taktiky přežití, jak odolat nepřízni času. Z těchto důvodu si Židé více než kterýkoliv jiný z národů připomínají svou pohnutou historii. V televizi poběží letos zcela jistě několik dokumentů o holocaustu, když jsem byl přítomný na nějaké akci, například na Dnech židovské kultury, znovu tam byla zmínka o holocaustu.

Připomínání hrůz z druhé světové války nemá vnést sentimentální, melancholickou náladu do našich řad. Připomínání pohnuté historie má svůj vlastní smysl hlavně pro židovský národ, pro další trvání existence židovského národa. Nezapomenout už kvůli předkům, kvůli úctě vůči těm nepřeživším, ale rovněž kvůli těm, kteří přežili.

Pokud bychom připustili, byť na malou chvíli, jakési spiknutí siónských mudrců, potom by nemělo určitě jiný program, než nezapomenout a udělat vše, aby se podobné hrůzy, a to ať už z druhé světové války nebo stíny minulosti, již více neopakovaly. Soudím a dávám všanc všechny své doposud publikované články, že současná politika státu Izraele a to ať už zahraniční, nebo vnitřní je z velké části určovaná zkušeností, vlastní zkušeností šoa. [3]

Stát Izrael se znovunarodil jako bájný pták Fénix z popela 6 miliónů mrtvých. Podobně jako Fénix umírá spálením sebe sama a opět ze svého popela povstává, tak se i židovský národ znovunarodil, aby získal podobu státu Izraele. Možná posuzujeme politiku státu Izraele jako přespříliš agresivní a často to také zaznívá v diskuzích při nejrůznějších příležitostech. Jenomže právě zkušenost Židů za druhé světové války určuje jednotlivé politické kroky izraelské vlády, jak soudím.

Izraelský kabinet činí jednoduše takové politické kroky, aby předešel a případně zabránil novému holocaustu svých občanů ze strany kohokoliv.

Nejspíš  proto mají Židé obzvláštní zájem o studium historie, protože připomínání historie je onou taktikou přežití. Založení Ligy proti antisemitismu [4], monitorování extremizmu, upozorňování na antisemitské výroky, to vše se může jevit přinejmenším jako nějaké spiknutí. No jo, ale teď o tom píšu: „nezapomenout na svou historii, na svou minulost, a učinit vše pro to, aby se minulost, hrůzy minulosti již nikdy více neopakovaly.“

Připomeňme si nyní naše vlastní pohnuté události 17. listopadu 1989, kterých jsme mnozí z nás byli svědci; zmíním krátký šot s panem Svěrákem. Bylo to velice krátce po sametové revoluci, kdy měl pan režisér nějaký pořad v televizi. Pan Svěrák tam hraje učitele (jak příznačné, protože povolání učitele vystudoval) a zkouší 10 let po revoluci nějakou studentku právě na události 17. listopadu. Studentka tápe, neví. Srdečně jsem se tehdy nasmál, říkal jsem si, že to snad ani není možné.

Není tomu dlouho, když jsem se ptal některých studentů žurnalistiky, co vědí o 17. listopadu, tak mi neodpověděli téměř nic; a alespoň za všechny studenty uvedu jeden názor, prý: „můj táta chodil někam cinkat s klíči.“ Od studentů žurnalistiky bych čekal mnohem lepší kulturně-historický rozhled. Vidíte, jak se dá velice rychle zapomenout na to, co se dělo před krátkými 20 roky…

Zakončím moudrem, které radí, ale také varuje: „Ztracen je národ, který zapomněl na svou historii. Takový národ ztrácí zároveň i budoucnost.“

poznámky:

1. Koncentrační tábor Osvětim

2. Mgr. Jiří Beneš, Th.D. v současné době vyučuje na Katedře biblických studií Husitské teologické fakulty při UK. Možná ještě více vynikne kontrast s tím, o čem píšu v článku, který řekl apoštol Pavel: „… zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ (Bible, list Filipským 3:13-14)

3. biblický výraz šoa שואה , znamená zpustošení, zmar – Job 30:3, Žalm 35:8 a Izaiáš 47:11 a je alternativním výrazem za slovo holocaust.

4. http://www.antisemitismus.wz.cz/