Sciamus simul supra textum, supra sententiam „Audi Israhel Dominus Deus noster Dominus unus est“ שׁמע ישׂראל יהוה אלהינוּ יהוה אחד׃ [Šma Jisrael Adónaj Elohejnu Adónaj echád], ita res prima, quam videmus verbum temporale. Verbum temporale שׁמע in loco primo sentiae est. Melius imperativus ex verbo temporale audire – „audi“ pro explicatione est.

Verbum temporale שׁמע audire tantum significationem audire non habet, sed hoc verbum latius patet. Iam rex Salomon „cordem docilem“ לב שׁמע petistit. (Liber Primus Regum III:IX) Habet „cordem docilem“, hoc interpretatur habere cordem, quod audit, quod sentit. Propterea interpretes Scripturae sacrae eucumenicae interpretationem orationis regis Salomonis elegerunt quasi oratio de „corde senso“.

Si imperativus verbi temporalis audire – „audi“ legerimus, postea textum biblicum cognoscemus quasi: „stude cognoscere, senti, audi“ – „Israhel Dominus Deus noster Dominus unus est“. Oportet me adnotatio imae pagine, ut in sententia hac verbum temporale unum sit, verbum temporale „audire“. Reliqua verba confessionis – „Dominus Deus noster Dominus unus“ in parallela sunt. Parallela est – „Deus noster“ cum verbo – „unus“. In lingua Hebraica verbum „unus“, verbum אחד est.

Sicut lectores iusti scimus, ut verbum אחד exaretur in nuntio creaturae Mundi, de die primo. Liber Genesis nos docet, ut „factumque est vespere et mane dies unus“. (Liber Genesis I:V) Interpretatio in lingua nobis, quam habemus, non vera est. In textu „dies primus“ non scribitur, sed melius „dies unus“, dies אחד ! Verbum אחד in se ita consensum, ordinem, integritatem coniungit, quod ex textu biblico luce clarissima fulget. Cum Deus omnipotens, qui nomen inenarrabile habet, lucem creavisset et lucem ac tenebras divisisst, ita perfecit dies, qui „dies unus“ vocatus est.

In confessione „Audi Israhel“ verbum אחד unus in parallela cum expressione אלהינו „Deus noster“ est. Verbum אחד unus paene natura Dei est. Haec tantum declaratio „Uni Dei“ non est, quasi saepe verbum אחד scimus in hoc textu – „Audi Israhel Dominus Deus noster Dominus unus est“ Certe, verbum אחד „unus“ nos ita cognoscere possumus, „unus“ in expositione singularitatis, differentiae, sanctimoniae, potestatis, auctoritatis Dei Israhel erga idola. Sed ego potius vidi sententiae inter se nexae, contextus inter vocabulum „Deus noster“ et vocabulum „unus“.

Et quomodo explicatio est? Cum Dominus Deus honoratus erit, acceptus erit filiis Israhel enim Iudaeis, ita quies, ordo non solum in natione hoc, sed quoque in creatura omne erit. Ea quies, ordo inter liberos Israhel et Dominum, qui Deus est pro natione hac. Sicut lux locum suum in creatia habet, similis cum Israhel id est. Pro Israhel hoc significant servo Dei sui, Domini Dei esse.

Textus ex Scriptura sacra – „Audi Israhel Dominus Deus noster Dominus unus est“, de quo nunc cogitamus etiam ullo re specialis est. Scitis quid, lectores? In textu originale Scriptorae sacrae, in lingua hebraica sunt in verbo שׁמע et in verbo אחד maiores litterae.

In verbo שׁמע littera ע ea est, in verbo אחד littera ד ea est. Verbum אחד in textu biblico mutare posset cum verbo secundo אחר ! Et verbum אחר explicitem habet: „alius“. Id causa est, cur littera ד maior est in verbo אחד textus biblici!

Sed ego cogitavi, in hoc textu nuntius absconditus est pro lectoribus iustis Scripturae sacrae. Quid cogitavi? Ajin ע et dalet ד simul explicationem certam dant. Verbum עד id est et interpretatio? Verbum עד testis, aut testimonium significat. Hic textus biblicus sine dubio testimonium de Domino Deo non solum in Israhel, sed etiam in natione cetera est. Dominus Deus, qui factus est, et etiam qui Deo ad omnem Israhel – hoc testimonium est.

Iudaei confession suo, quod „Dominus Deus noster est“, confitentur, ut Dominus Deus Deo ad omnem Israhel sine ulla exceptione sit! Sincere Deum usurpace non ullus classis religiosa plus aut minus potest. Dominus Deus Deo pro classibus iudaicis orthodoxis plus, quam pro hominibus indulgentibus non est. Quin etiam cogito, idea audax, ut Dominus Deus Deo eodem pro Iudaeis sine religione sit.

Nuntius destrictus est: id testimonium pro liberis Israhel, enim Dominus Deus, qui sine clausula simul Deo omnibus filiis et filiabus Sion.

I kdyby nade mnou všichni „zlomili hůl“, i kdybych už pro nikoho nic neznamenal, pro Pána Boha mám takovou cenu, že poslal svého Syna Ježíše Krista stejně tak pro mě samotného. Každý z nás máme nějakého „kostlivce ve skříni“ už už čekajícího na své objevení. Vyznáním hříchů se mi navrátila lidská důstojnost jakožto lidské bytosti.

Nemusím snad rozvádět, jak nám může naše minulost znepříjemňovat život. U jednoho nevyřešená minulost způsobí, že u něj dojde k propuknutí psychické nemoci, deprese, naproti tomu u druhého způsobí jistý druh rakoviny. Konstatuji s určitostí, že s vlastní minulostí máme šanci skoncovat, pakliže vyznáme své hříchy Pánu Bohu [1], což není pouze smíření s Pánem Bohem, ale i s vlastní minulostí, tedy se sebou samým.

Svaté texty Bible napravují rovněž vzájemné vztahy s našimi bližními. Pokud něco není v pořádku ve vztahu s mým bližním, poskytují biblické texty bezpočet doporučení, jak se mám zachovat. Soudím, že nikdo není tak dokonalý, aby tímto životem „proplul“ mezi lidmi bez jakýchkoliv „kolizí“.

Hovořím nyní z vlastní zkušenosti; nesporně jsou v našich životech údobí, kdy se cítíme naprosto osaměle i v obecenství svých přátel. Přijdete do práce, školy, rodiny, mezi své známé a cítíte se osaměle. Jako byste se s nimi míjeli. Všechny vtipy, poznámky, rozhovory, to jde mimo vás. Nejspíše v tu dobu cosi prožíváte, možná vám odešel na věčnost někdo blízký, a téměř hmatatelný pocit osamění „nezaplaší“ ani to, když si „vyrazíte“ mezi lidi.

Největším důvěrníkem, ke kterému lze přicházet, je Ježíš. Prostě a jednoduše se k němu můžeme obracet i v situacích naprostého „odcizení“ lidem okolo nás; v tomto vidím další přínos křesťanské víry v mém životě. Křesťanská víra, křesťanské společenství působí také socializačně. [2] Při návštěvě křesťanského shromáždění se dostaneme do společnosti, kde musíme respektovat jistou společenskou etiku chování.

Etický rozměr křesťanské víry, je dalším z mnoha přínosů v mém životě, který jsem zaznamenal. Nejde jenom o desatero, ale vůbec o komplexní přístup k životu jako takovému. Životní postoj křesťana spočívá v kategorickém odmítnutí „zaběhaných vzorců“ chování poplatných soudobé morálce.

Nemám na mysli pouze promiskuitní sexuální chování, ale i zlodějiny, lži, neupřímnosti, pokrytectví. Tímto vším snad žije současná společnost, nikoliv však ten, kdo je křesťanem. Křesťanská víra, víra v Ježíše Krista je nepochybně dobrou příležitostí, jak na sobě můžeme zapracovat. Netvrdím, že jsem dokonalý, a že se mě zmíněná slova netýkají, což dodávám pro pořádek.

Křesťanství mě neuvěřitelným způsobem obohacuje rovněž intelektuálně. Pokud by mi někdo před 14 roky řekl, že se budu učit hebrejsky, ba dokonce publikovat články, s největší pravděpodobností bych se mu vysmál. Díky studiu Svatých textů Bible a otázek spojených s biblickým studiem mám jasnou orientaci v dennodenních záležitostech týkajících se nevyzpytatelnosti života.

Člověk chce být také nepostradatelný, užitečný, chce se někam zařadit, někam patřit. Myslím si, že každý z nás chce být přínosem svým bližním. Křesťanská víra umožňuje seberealizaci i v tomto. Svaté texty Bible jsou vrchovatě naplněnou pokladnicí inspirace ke konání všelikého dobrého skutku. Po přečtení biblických textů, pokud je vezmeme vážně, nezůstaneme nečinní. Takže, víra, křesťanská víra mi otevřela prostor, dala příležitost ke konání dobrých skutků.

Takto bych mohl pokračovat i nadále a počítám, že bych napsal článek dvakrát až třikrát tak delší. To nejdůležitější ze svého lidského pohledu shledávám v etické morální rovině křesťanské víry. Víra v Ježíše Krista mi navrátila důstojnost, dále pak mě přivedla k uvědomění nepostradatelnosti v lidské společnosti. Necítím se již, jako bych se tu ocitl náhodou. Ve vyrovnání s vlastní minulostí a schopností žít plnohodnotné vztahy se svými bližními rozpoznávám nesporně další přínos křesťanství.

Uvěří-li člověk v Ježíše Krista, je mu to bezesporu ziskem, nikoliv ztrátou. Zdá se mi vhodné zakončit biblickým citátem: „Právě tak poznávej moudrost pro svou duši. Když ji najdeš, máš budoucnost, tvá naděje nebude zmařena.“ (Bible, kniha Přísloví 24:14)

Dodatek: Určitě jsem se jako křesťan dopustil některých věcí, na které nejsem vůbec pyšný, nicméně jedno přísloví říká: „Není hanba upadnout, hanba je zůstat ležet.“ Článek berte jako jistou formu mé zpovědi, avšak v tomto případě nejste vázáni zpovědním tajemstvím.

poznámky:

1. Prosím vás, vážení čtenáři, pokud vyznám své hříchy, pak usiluji o to, abych je znovu neopakoval, což zmiňuji na vysvětlenou.

2. Socializace – zespolečenštění, zespolečenšťování, proces, v němž si jedinec osvojuje určitý systém poznatků, norem a hodnot, jež mu umožňují začlenit se do společnosti a účastnit se jejího života.

Zásadní, ba stěžejní otázkou je, kdo je vinen její smrtí, jinak řečeno, kdo je zodpovědný za její smrt. Pakliže se najde viník, potom se může celá causa spravedlivě rozsoudit. Problém je, že v tomto neštěstí není jednoznačně průkazné, kdo zavinil smrt mé známé. [1]

První věc, která nás napadne, že na vině je rodina, rodiče. Určitě na tom mají svůj podíl, dále nás napadne, že si svou smrt moje kamarádka zavinila sama. Jednoduše, byla už plnoletá, takže věděla, co dělá a neměla se stýkat s lidmi z okraje společnosti.

Při četbě biblických textů jsme možná měli za to, že se Bible až „křečovitě“ bránila nejrůznějším kulturním vlivům. Nebylo tomu tak. Nahlédl jsem do jedné odborné práce. Je to studie – „Biblical hapax legomena in the light of Akkadian and Ugaritic“ [1]

Musím vám čtenářům vysvětlit, že biblická hapax legomena jsou slova, která se vyskytují v biblických textech, v Starém zákonu pouze v jednom výskytu, pouze v jednom „exempláři“. Mnozí odborníci mají za to, že tato slova nemají svůj původ v hebrejštině, ale v jiných jazycích, v jazycích jako je arabština, řečtina, akkadština, ugaritština atd. Výše uváděná práce se zaměřuje na příbuzné semitské jazyky hebrejštiny – na akkadštinu a ugaritštinu.

Na vysvětlenou uvedu jeden příklad ze zmíněné práce. Ve studii je zmíněn autorův pohled, názor na biblický text ze žalmu 93. Společně si přečtěme verš třetí z žalmu 93 – „Zvedají řeky, Hospodine, zvedají řeky svůj hlas, zvedají řeky své vlnobití.“ [2] Naší pozornost směřujme ke slovu דכים – vlnobití, [3] což je poslední slovo z verše třetího. Biblická studie nám říká, že tradičnímu výkladu hebrejského slova דכים „vlnobití“ brání jeho srovnání s ugaritským dkym a tím pádem bude mít hebrejské slovo דכים „vlnobití“ rovněž i odlišné vysvětlení, odlišnou interpretaci.

Podle autora této studie by mělo slovo דכים – vlnobití být vzděláno od hebrejského kořene – דכה případně דכא . Hebrejský kořen דכה má význam – deptat, potřít pi; דכא má význam – mučit, potírat, stírat, potřít, umořit, umučit atd. [4] Jak mám přeložit verš třetí z žalmu 93? Snad by se tento biblický text dal přeložit takto: „Zvedají řeky, Hospodine, zvedají řeky svůj hlas, zvedají řeky své ničivé vlnobití.“

Člověk nemusí být zvláštně lingvisticky vybavený, aby viděl, že verše 3-4 z žalmu 93 mají poněkud zvláštní ráz, zvláštní charakter. Zcela jistě nepozvedají řeky svůj hlas k oslavě Hospodina, k chvále Boha. Je tomu přesně naopak, řeky pozvedají svůj hlas proti svému Bohu! [5] Když se zamyslíme nad vysvětlením verše třetího a čtvrtého, potom vidíme, že je to Hospodin sám, který je vznešenějším nad hlasy řek, který je vznešenějším nad hukot mohutných vodstev, nad vznosnými příboji mořskými. [6]

Řeky a mohutná vodstva, moře jsou zde chápána v opozici, v protikladu vůči Hospodinu Bohu. Řeky a mohutná vodstva, moře jsou zde chápána ve svém vzdoru vůči svému Bohu. Alespoň já jsem tomuto biblickému textu mohl porozumět takto. Není to jenom teoretické bádání v biblistice. Zrovna nedávno jsem mohl upozornit na nesmyslnost textu jedné chvály. Chvála se jmenuje „Hospodin kraluje“ a v refrénu se zpívá – „Zvedají řeky, Hospodine, zvedají řeky svůj hlas, zvedám i já, Hospodine, zvedám i já svůj hlas.“

Pokud bych pozvedal hlas, stejně tak jako řeky, potom to vidím, chápu v negativní souvislosti díky probíranému žalmu 93, díky kontextu žalmu 93. Já nemůžu pozvednout svůj hlas ve chvále „Hospodin kraluje“ proti svému Bohu! Alespoň díky kontextu, souvislosti verše třetího z žalmu 93, který je součástí této chvály! [7]

Možná se tato práce dotýká tématu daleko hlubšího, daleko zásadnějšího. Už bych byl obezřetnějším při všemožných konstatováních, že Bůh různými přírodními katastrofami soudí naší zemi. [8] Ty hlasy, které možná uslyšíme říkat, že naši republiku, Českou republiku Bůh soudí povodněmi. Podle vysvětlení z žalmu 93 by rozvodněné řeky nemusely nést „stigma“, pečeť Božího soudu. Bůh nejrůznější přírodní katastrofy dopouští, ale ty nemusejí nést pečeť jeho soudu, což nám vysvětlují, dokládají i mé výše uvedené argumenty.

Díky této studii se mohu pokusit rovněž vyjádřit ke sporu dvou velkých fyziků historie, ke sporu Alberta Einsteina a Nielse Henricka Davida Bohra.

Oč v jejich sporu šlo? Podle Einsteinova názoru by měly prvky fyzikální teorie vystihovat skutečné, nezávisle na teorii existující vlastnosti systému. Teorie by navíc měla být deterministická (s možností přesné predikce vývoje systému a výsledků měření) a lokální (bez okamžitého působení na dálku).

Z této pozice se kvantová mechanika jeví jako neúplná teorie: Její statistický charakter je důsledkem neznalosti nějakých „skrytých“ parametrů, které nekontrolovaně nabývají nejrůznějších hodnot, ale jejichž dynamika by měla být popsatelná nějakou „hlubší“ teorií, vyhovující uvedeným představám.

Podle Bohrova názoru je třeba fyzikální teorii chápat spíše jen jako soubor vztahů mezi měřitelnými veličinami a připustit navíc, že náhoda může být neodstranitelnou součástí fyzikálního světa. [9]

Docela srozumitelně, teorie Alberta Einsteina je deterministická (s možností přesné predikce vývoje systému a výsledků měření) [10], naproti tomu teorie Nielse Bohra připouští, že náhoda může být neodstranitelnou součástí fyzikálního světa.

Byla rozpracována řada návrhů experimentů, jež se uskutečnily v letech 1971-82. Spočívaly v měření pravděpodobnosti koincidenčního průchodu dvou fotonů, které jsou stejně polarizovány a letí v opačných směrech, dvěma polarizátory při různém natočení jejich polarizačních os. Z výsledků těchto experimentů byly pak odvozeny dva následující závěry:

* Bellovy nerovnosti jsou těmito experimenty narušeny, což se interpretovalo jako odmítnutí teorie se skrytými parametry;

* experimentální data jsou v dobrém souhlasu s předpověďmi standardní kvantové mechaniky.

Tento článek, tato úvaha dává za pravdu spíše Bohrově teorii, Bohrovu názoru, že náhoda je neodstranitelnou součástí našeho světa. A jak se také později ukázalo, následné experimenty potvrdily teorii Nielse Henricka Davida Bohra.

Zbývá zodpovědět otázku, kterou jsem uvedl v nadpisu článku: Má Hospodin Bůh své stvoření pod kontrolou? Jako vyznávající křesťan věřím, že bezpochyby ano i přesto, že se ve výsledné „rovnici života“ objeví hodnota, se kterou musíme počítat, hodnota, kterou je náhoda.

Poznámky:

1. Cohen, Harold, Biblical hapax legomena in the light of Akkadian and Ugaritic, Dissertation seires – Society of Biblical literatury, no. 37, Scholar Press, 1978.

2. Hebrejsky –נשׂאו נהרות יהוה נשׂאו נהרות קולם ישׂאו נהרות דכים׃

3. Slovo דכים , které se překládá jako „vlnobití“ je v tomto případě hapax legomenon, totiž slovo, které se vyskytuje pouze v jednom exempláři – v žalmu 93:3. Srovnej ugaritské dk s hebrejským דכה [daka]; ugaritské dk – drtič, hebrejské דכה [daka] rozdrcený (Deuteronomium 23:2)

4. Pípal, Blahoslav. HEBREJSKO-ČESKÝ SLOVNÍK KE STARÉMU ZÁKONU. Praha: Kalich, 1974.

5. V citované práci je v poznámkách zmíněn poněkud extrémní názor jistého biblisty konstatujícího, že hebrejská slova – קולם רבים a ים v žalmu 93 jsou jména ugaritských bohů, která byla převzata z kananejské poezie.

6. I všeobecně uznávaný biblický komentář Matthew Henry vysvětluje verše 3-4 z žalmu 93 podobně: We have here, 1. A threatening storm supposed: The floods have lifted up, O Lord! (to God himself the remonstrance is made) the floods have lifted up their voice, which speaks terror; nay, they have lifted up their waves, which speaks real danger. It alludes to a tempestuous sea, such as the wicked are compared to, Izaiáš 57:20. The heathen rage (žalm 2:1) and think to ruin the church, to overwhelm it like a deluge, to sink it like a ship at sea.

7. Jenom pro srovnání – „Běda! Hluk četných čeledí lidských hlučí jak hlučící moře, hukot národů hučí podoben hukotu dravých vod. Národy hučí jak hukot mnohých vod, leč okřikne je a utekou daleko, hnány jako plevy větrem po horách a jako chmýří ve vichřici.“ (Izaiáš 17:12-13) a „Svévolní budou jak vzedmuté moře, které se nemůže uklidnit, jehož vody vyvrhují špínu a kal.“ (Izaiáš 57:20)

8. Srovnej například – „… Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl…“ (1. Královská 19:11-12)

9.

http://www.mineralfit.cz/clanek/2210–uvazovani-cloveka–kvantova-mechanika–filosofie.html

10. Determinismus, předurčení – každý jev má svůj jednoznačný následek a dá se odhadnout, určit.

Různé biblické studie se odvolávají k práci Chaima Cohena z University Tel-Aviv. Studie se jmenuje: Studies in Early Izraelité Poetry I: An Unrecognized Case of Three-Line Staircase Parallelism in the Song of the Sea. [1] Dovoluji si čtenáře seznámit s některými myšlenkami zmíněné práce.

Podle starověkých autorů se pohled na Římské impérium různí. Marcus Tulius Cicero konstatuje, že Řím vedl pouze války obranné. Naproti tomu Vergilius ve své Aeneidě tvrdí, že Řím si chtěl od svého počátku podrobit okolní kmeny a národy, protože byl odpradávna předurčen vládnout světu. Třetí pohled spojuje oba předchozí názory.

Na politiku Spojených států Amerických lze pohlížet obdobným způsobem. Tažení Američanů v boji proti terorismu je pro jedny akt čistě obranný, pro jiné je to politika agresora, a konečně pro zbytek může jít o kombinaci obou zmíněných názorů. Jenom si namátkou projděte diskusní fóra komentující válku Američanů v Iráku, názory diskutujících budou bezesporu odpovídat schématu, jež jsem právě uvedl.

Řím v době utváření principátu, tedy v době Octaviana Augusta, procházel složitým údobím své existence. Krize se správou městského státu Říma, kam se jenom velice složitě daly „vtěsnat“ provincie, čekala na své okamžité řešení. Podle Jana Buriana se východiskem stal pevný režim osobní moci, schopný zabezpečit vnitřní mír, upevnit římskou společnost a vytvořit tak předpoklady k všestrannému vzestupu impéria. [2]

Spojené státy Americké během posledního století dominují v politické a ekonomické oblasti. Přesto se jako kterákoliv společnost podobně i USA musí vypořádat s problémy a to ať už ekonomickými, nebo s vlastní bezpečností. Prezident George Bush učinil bezprecedentní krok, když v roce 2001 vyhlásil boj proti terorismu. Na jednu stranu jsou totiž skutečně potíráni teroristé, ale na druhou stranu se stal boj proti terorismu východiskem pro naprostou kontrolu dění ve vlastní zemi, ve Spojených státech amerických.

Takzvaný PATRIOT Act [3], což je americké exekutivní nařízení sněmovny zástupců, které bylo podepsáno prezidentem a uvedeno v platnost 26. října 2001 vyhlašuje boj Spojených států na všech frontách nejenom potencionálním teroristům, ale stejně tak vytváří prostor k hegemonii vůči vlastním občanům, občanům Spojených států. Avšak nechci přespříliš hodnotit politická rozhodnutí vlády USA, to není záměrem článku.

Vyjděme z podobnosti, že Spojené státy coby hlavní představitel západní civilizace, západní kultury je Římské impérium současnosti a v islámské civilizaci „spatříme“ ony germánské kmeny. Co je možné vyčíst z historického vývoje Římské říše? Germánské kmeny hovořily vzájemně srozumitelnými dialekty a sdílely stejnou mytologii. O tom, že si Germáni uvědomovali společnou identitu, svědčí fakt, že měli pojmenování pro negermánské národy – Walha. [4]

Muslimové jsou sice rozděleni na sunity a šíity, ale pořád jsou muslimy, jimž je sjednocujícím náboženstvím islám. [5] Při snaze pochopit současný vývoj, nejenom v USA, ale i v Evropě, může napomoci vlastní sebepochopení muslimů. Podle Daniela Pipese „Se velká většina evropských muslimů považuje za nositele vznešené civilizace a jsou spokojeni se svým růstem, s vědomím kulturní, náboženské a demografické převahy pohrdají Evropany a usilují o převzetí moci.“

Příznačné je, že germánské kmeny vlastně nebyly nikdy od Římanů poraženy. Jakási dílčí vítězství Římané přeci jenom zaznamenali, ale podmanit si všechny Germány, k tomu nikdy nedošlo. Kde nešlo germánské kmeny porazit v boji, tam přišla ke slovu diplomacie. Došlo k celé řadě diplomatických jednání mezi římskými vyslanci a germánskými vůdci. Římští císařové časem najímali celé kmenové skupiny pod vedením jejich vlastních vůdců jako římských důstojníků. Pomoc s obranou se postupně změnila ve správu a nakonec vládu, která sice fungovala podle římských tradic, ale dostala se do rukou germánských kmenových vůdců. [6]

Nechci být samozvaným vizionářem, ale vidím to následovně. Předpokládaný vývoj nejenom ve Spojených státech, ale i v Evropě, bude spočívat v pozvolném začleňování muslimů v administrativách jednotlivých zemí. Srozumitelně řečeno, muslimové se budou spolupodílet na řízení naší společnosti. Je docela pravděpodobné, že za takových 70 let může být primátorem moravského města muslimský konvertita. Učitelka vyznávající islám, bude vyučovat český jazyk naše děti. Zubní lékař, ke kterému si zajdeme spravit zuby, bude muslim. Ve volbách bude kandidovat strana, v jejímž volebním programu budou hodnoty spjaté s Koránem.

Tento vývoj, který jsem se pokusil ve stručnosti nastínit, bude nebo je aktuálním beze vší pochybnosti v Anglii, Francii, Holandsku a v USA, a ani zdaleka tomu tak ještě není v našich zeměpisných šířkách. Myslím si, že je naprosto zbytečné vyhledávat a poukazovat na rozdíly v chování muslimů oproti našemu běžnému životnímu stylu následující rétorikou: „Oni chodí v pátek do mešity, pět krát denně se modlí a mají za své přátele především souvěrce ze své komunity.“ Jsou-li tito naši bližní plátci daní, respektují naše zákony, pak nemáme sebemenšího důvodu být škarohlídy.

Celý problém spíše vidím v tom, pokud nastane nějaká neočekávaná situace, pokud dojde k nějaké krizi, k jakému rozhodnutí dospějí muslimové? Budou ochotní vyjít vstříc vůči nám, jenž nevyznáváme stejné hodnoty jako oni, nebo v jejich rozhodování bude hrát podstatnou roli jejich víra, jejich vyznání? Naprosto klíčovou otázku, která by měla být zodpovězena, vidím v loajalitě muslimů vůči naší židovsko-křesťanské civilizaci. Zůstává k diskuzi, nakolik jsou muslimové spjatí se svojí identitou a berou na zřetel nás nemuslimy.

Jestli mám zodpovědět, jakou můžeme očekávat budoucnost nejenom v našem regionu, ale především ve Francii, nebo v USA, pak předpokládám mnohem větší účast muslimů na politicko-hospodářském dění vlastní země. Patriotismus těchto věřících, vztah k zemi, ve které žijí, to jsou podstatné hodnoty, které následně určí budoucí vývoj naší civilizace.

Osobně jsem se pokusil uvažovat nad možným vývojem v naší společnosti. Vzorem mi bylo historické dění, jež proběhlo v Římské říši.

publikováno rovněž na webu www.eretz.cz

poznámky:

1. Bitva v Teutoburském lese

2. BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace, Praha, Svoboda, 1997.

3. PATRIOT Act

4. Germáni

5. Islám

6. Germáni