Proč být křesťanem

Vzhledem k tomu, že přibývá dotazů, co může křesťanství nabídnout soudobému člověku, rozhodl jsem se na dané téma publikovat článek. Ve své úvaze nicméně odhlédnu od nějakých složitých pravd v teologickém slova smyslu. Co nám může křesťanství přinést? Píšu-li téměř ve všech svých článcích o vyznání hříchů, čím nás vyznání hříchů může obohatit, v čem je nám to přínosem? Jistě každý z nás v minulosti vykonal skutky, na něž není pyšný. Vyznáním hříchů Pánu Bohu se vyrovnáváme se svou minulostí. Víra v Boha, v Ježíše Krista mi navrátila důstojnost coby lidské bytosti.

I kdyby nade mnou všichni „zlomili hůl“, i kdybych už pro nikoho nic neznamenal, pro Pána Boha mám takovou cenu, že poslal svého Syna Ježíše Krista stejně tak pro mě samotného. Každý z nás máme nějakého „kostlivce ve skříni“ už už čekajícího na své objevení. Vyznáním hříchů se mi navrátila lidská důstojnost jakožto lidské bytosti.

Nemusím snad rozvádět, jak nám může naše minulost znepříjemňovat život. U jednoho nevyřešená minulost způsobí, že u něj dojde k propuknutí psychické nemoci, deprese, naproti tomu u druhého způsobí jistý druh rakoviny. Konstatuji s určitostí, že s vlastní minulostí máme šanci skoncovat, pakliže vyznáme své hříchy Pánu Bohu [1], což není pouze smíření s Pánem Bohem, ale i s vlastní minulostí, tedy se sebou samým.

Svaté texty Bible napravují rovněž vzájemné vztahy s našimi bližními. Pokud něco není v pořádku ve vztahu s mým bližním, poskytují biblické texty bezpočet doporučení, jak se mám zachovat. Soudím, že nikdo není tak dokonalý, aby tímto životem „proplul“ mezi lidmi bez jakýchkoliv „kolizí“.

Hovořím nyní z vlastní zkušenosti; nesporně jsou v našich životech údobí, kdy se cítíme naprosto osaměle i v obecenství svých přátel. Přijdete do práce, školy, rodiny, mezi své známé a cítíte se osaměle. Jako byste se s nimi míjeli. Všechny vtipy, poznámky, rozhovory, to jde mimo vás. Nejspíše v tu dobu cosi prožíváte, možná vám odešel na věčnost někdo blízký, a téměř hmatatelný pocit osamění „nezaplaší“ ani to, když si „vyrazíte“ mezi lidi.

Největším důvěrníkem, ke kterému lze přicházet, je Ježíš. Prostě a jednoduše se k němu můžeme obracet i v situacích naprostého „odcizení“ lidem okolo nás; v tomto vidím další přínos křesťanské víry v mém životě. Křesťanská víra, křesťanské společenství působí také socializačně. [2] Při návštěvě křesťanského shromáždění se dostaneme do společnosti, kde musíme respektovat jistou společenskou etiku chování.

Etický rozměr křesťanské víry, je dalším z mnoha přínosů v mém životě, který jsem zaznamenal. Nejde jenom o desatero, ale vůbec o komplexní přístup k životu jako takovému. Životní postoj křesťana spočívá v kategorickém odmítnutí „zaběhaných vzorců“ chování poplatných soudobé morálce.

Nemám na mysli pouze promiskuitní sexuální chování, ale i zlodějiny, lži, neupřímnosti, pokrytectví. Tímto vším snad žije současná společnost, nikoliv však ten, kdo je křesťanem. Křesťanská víra, víra v Ježíše Krista je nepochybně dobrou příležitostí, jak na sobě můžeme zapracovat. Netvrdím, že jsem dokonalý, a že se mě zmíněná slova netýkají, což dodávám pro pořádek.

Křesťanství mě neuvěřitelným způsobem obohacuje rovněž intelektuálně. Pokud by mi někdo před 14 roky řekl, že se budu učit hebrejsky, ba dokonce publikovat články, s největší pravděpodobností bych se mu vysmál. Díky studiu Svatých textů Bible a otázek spojených s biblickým studiem mám jasnou orientaci v dennodenních záležitostech týkajících se nevyzpytatelnosti života.

Člověk chce být také nepostradatelný, užitečný, chce se někam zařadit, někam patřit. Myslím si, že každý z nás chce být přínosem svým bližním. Křesťanská víra umožňuje seberealizaci i v tomto. Svaté texty Bible jsou vrchovatě naplněnou pokladnicí inspirace ke konání všelikého dobrého skutku. Po přečtení biblických textů, pokud je vezmeme vážně, nezůstaneme nečinní. Takže, víra, křesťanská víra mi otevřela prostor, dala příležitost ke konání dobrých skutků.

Takto bych mohl pokračovat i nadále a počítám, že bych napsal článek dvakrát až třikrát tak delší. To nejdůležitější ze svého lidského pohledu shledávám v etické morální rovině křesťanské víry. Víra v Ježíše Krista mi navrátila důstojnost, dále pak mě přivedla k uvědomění nepostradatelnosti v lidské společnosti. Necítím se již, jako bych se tu ocitl náhodou. Ve vyrovnání s vlastní minulostí a schopností žít plnohodnotné vztahy se svými bližními rozpoznávám nesporně další přínos křesťanství.

Uvěří-li člověk v Ježíše Krista, je mu to bezesporu ziskem, nikoliv ztrátou. Zdá se mi vhodné zakončit biblickým citátem: „Právě tak poznávej moudrost pro svou duši. Když ji najdeš, máš budoucnost, tvá naděje nebude zmařena.“ (Bible, kniha Přísloví 24:14)

Dodatek: Určitě jsem se jako křesťan dopustil některých věcí, na které nejsem vůbec pyšný, nicméně jedno přísloví říká: „Není hanba upadnout, hanba je zůstat ležet.“ Článek berte jako jistou formu mé zpovědi, avšak v tomto případě nejste vázáni zpovědním tajemstvím.

poznámky:

1. Prosím vás, vážení čtenáři, pokud vyznám své hříchy, pak usiluji o to, abych je znovu neopakoval, což zmiňuji na vysvětlenou.

2. Socializace – zespolečenštění, zespolečenšťování, proces, v němž si jedinec osvojuje určitý systém poznatků, norem a hodnot, jež mu umožňují začlenit se do společnosti a účastnit se jejího života.