Dalším viníkem jsou právě tito kamarádi z „mokré čtvrti“. Novým viníkem můžu být rovněž já, protože jsem se pravděpodobně málo modlil a také jsem mohl „intervenovat“ k nápravě své známé u rodičů.

Jiným viníkem v celé řadě podezřelých je její soused, který mou kamarádku viděl, jak se potácí domů opilá, měl tedy zajít za jejími rodiči a domluvit jim, nebo spíše jí samotné. Na vině může být také náhoda. V ten den bylo neobvyklé magnetické pole, které ovlivnilo chování lidí v onom městě, nebo to byly sluneční skvrny?

A co když v tomto případě „zaúřadovaly“ duchovní mocnosti. Zcela určitě ano.

Nakonec i jako viníka (doufám, že mě čtenáři neodsoudí) označím Boha. (ale ten se stejně obhájí, vždyť dobře víme, že je jediným spravedlivým) Táži se, proč Bůh neposlal někoho do cesty mé kamarádky a proč v inkriminovaný den nezastavil mou bližní možná tím, že by kupříkladu potkala spolužáka třebas ze „základky“?

Snad už jste pochopili, vážení čtenáři, že se velice těžko v tomto případě, nebo u podobného neštěstí určuje viník, ten, který za podobným neštěstím stojí, který se jednoduše dá obvinit. Z celé plejády mnou uvedených „viníků“ je nevinen samozřejmě Bůh. Z ostatních zaangažovaných osob, či duchovních bytostí má na celém dění onoho neštěstí každý svůj podíl. Do celé problematiky nevidíme zcela jasně, nemáme onen „červený telefon“ do nebes, nebo nějaký „nebeský počítač“, který by nám analyzoval procentuálně, kdo se jakým procentem podílel na zmíněném neštěstí.

Podobné neštěstí je popsáno v evangeliu: „Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ (Bible, evangelium podle Lukáše 13:1–3) Otázku viny, či neviny oněch Galilejců Náš Pán Ježíš neřeší.

Představme si boží stvoření, celé boží stvoření skoro jako živou bytost, bytost mající v sobě život. Pro pochopení celé problematiky uvedu dva možné příklady. Boží stvoření je téměř jako poslušné dítě. Kam ho posadíte, tam ho najdete sedět i za uplynulé dvě hodiny. Zavoláte ho, dítě poslušně přijde; boží stvoření „vykreslené“ v podobenství poslušného dítěte.

Druhým příkladem naproti tomu bude boží stvoření téměř jako nevychované dítě. Někde ho posadíte, chvíli sedí, ale potom se zvedne a dělá si, co chce samo. Zavoláte jednou, dvakrát, a až napotřetí se zvedne a jde. Dítě není úplně vzdorovitý klacek, ale občas jedná svévolně a musíte k jeho výchově uplatnit veškerý rodičovský um, oproti tomu poslušnému děcku. Moje pochopení božího stvoření „leží“ v tomto druhém příkladu. Boží stvoření se chová občas nevyzpytatelně, což je zcela jistě důsledkem našeho lidského jednání, našeho hříšného jednání, jak předpokládám.

Soudím, že Pán Bůh má dost práce se svým stvořením, a je to jenom díky nám, kteří tento svět obýváme. Pokud vezmeme v potaz můj „mírně“ pozměněný text z knihy Žalmů: „Zvedají řeky, Hospodine, zvedají řeky svůj hlas, zvedají řeky své ničivé vlnobití.“ (Bible, kniha Žalmů 93:3) Tak boží stvoření žije téměř svým vlastním nezávislým životem.

Možná jsme se domnívali, že Hospodin Bůh „tahá za nitky“ božího stvoření v takové míře, že skoro za každým „šplouchnutím“ mořské vlny musíme vidět Boží jednání. S tímto vysvětlením já kategoricky nesouhlasím. Pánu Bohu dá hodně práce, aby usměrnil své stvoření k slavnému závěru dějin, což bude vzkříšení z mrtvých. I přesto, že se tento svět chová občas svérázně, možná nevyzpytatelně, platí: „Nad hukot mohutných vodstev, nad vznosné příboje mořské je vznešenější Hospodin na výšině.“ (Bible, kniha Žalmů 93:4)

Bůh je svému stvoření Stvořitelem, Pán Bůh je vznešenějším, a je garantem, že dostojí svým slibům nacházejícím se v biblických textech. My pozemšťané žijeme v tomto světě, který je „zatížen“ svou nahodilostí – povodně v minulých letech, tsunami, různé vichřice, podobně rovněž i různé „katastrofy“ v mezilidských vztazích, rozvody, ublížení, zklamání aj.

Teprve přimknutím se k Pánu Ježíši a jeho slovům, jeho vyučování, jsme sice nadále na tomto světě, ale také s ním, s Bohem, jenž vidí celé dění v úplně odlišné perspektivě, než je naše lidská. V tomto platí například slova desatera, kde je řečeno, že Bůh promluvil všechna tato slova. Není řečeno přikázání, ale slova. [2] Pokud vyznáváme to, že Bůh stvořil tento svět slovy, potom respektování jeho slov, božích slov, je respektování Boha Stvořitele a jeho vlastního stvořitelského záměru. [3]

poznámky:

1. Beru v potaz své dva články:

Bláhovost rady manželky Joba a šoa

Má Hospodin Bůh své stvoření pod kontrolou?

2. V hebrejštině je řečeno, doslova přeložené: „Bůh promluvil všechna tato slova.“ (Bible, Exodus 20:1)

3. Můj názor na dodržování desatera je následující – otázka komu náleží desatero je natolik obtížná, že ji nechci obšírněji rozebírat. Jsem přesvědčený o tom, že se týká především židů, nikoliv křesťanů. V tomto bodě se liší katolický a evangelikální pohled (alespoň některých evangelikálních církvi, ne všech) na tuto teologickou otázku. Defakto je celé desatero shrnuto v tomto: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ (Bible, list Galatským 5:14)